středa 16. listopadu 2022 v 19:00 hodin
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci
Kaple Božího Těla, Univerzitní 3, Olomouc
Kamil Doležal – klarinet
David Danel – housle
Balázs Adorján – violoncello
Hanuš Bartoň – klavír
Jiří Lukeš – akordeon
Miroslav Pudlák – dirigent
Mám rád, když hudba (i umění obecně) obsahuje prázdná místa, zámlky, pauzy, prostory představivosti. Není třeba říkat vše – ten, kdo umělecké dílo vnímá, má svou imaginaci, která je pravděpodobně jiného typu, než ta tvůrcova, což ovšem nesnižuje její hodnotu. Ze střetu obou imaginací vzniká „obraz“ díla, který je úplný teprve po přijetí recipientem – a on sám jej dotváří. „Pro nás je největším básníkem ten, kdo ve svých dílech nejvíce podněcuje čtenářovu představivost a nutí jej přemýšlet, kdo jej nejvíce vede k tomu, aby se sám stal básníkem“, píše francouzský spisovatel Charles Augustin Sainte-Beuve. Tři delikátní kusy pracují s několika málo motivy, které se opakují v různých kontextech a situacích. Ticho, které je mezi motivy, je důležité; „hraje“ stejně jako zvuk sám (Janáčkův pacit?). Skladba je věnována souboru MoEns – s poděkováním za jeho dlouholetou inspirativní činnost.
–Michal Nejtek
„O rezonanci“ je skladba, ve které zvolený kvintet nástrojů funguje jako jedno virtuální těleso. Hráči si podávají různá zvuková gesta, prostřednictvím individuálních technik hry pak dochází k jejich postupné proměně. Návaznost hudebního materiálu na jednotlivá harmonická spektra a jejich průniky v uzlových bodech představují onen rezonanční princip. Určitá odchylka v ladění akordeonu přináší do zvukové struktury prvek neukotvenosti. Velmi pozvolné rozeznění na začátku skladby, a stejně tak postupné doznívání na jejím konci, chápu jako parafrázi zvukového průběhu jednoho tónu ve formální stránce celé kompozice.
–Jiří Lukeš
A z dálky zněl menuet… V průběhu skladby se několikrát vrací prvek, který byl stylovým znakem klasicistní hudby a zejména menuetů 18. století. Jde o rozvedení průtažného kvartsextakordu, přičemž kvartsextakord má hodnotu půlové a rozvodný kvintakord čtvrťové noty. Mistři klasicismu dovedli tuto zdánlivou banalitu – z dnešního pohledu až „klišé“ – používat nápaditě a zasadit ji do takového kontextu, že přestože je očekávatelná, nenudí. Snažil jsem se postupovat podobně, i když ve zcela jiných stylových souvislostech. V mé skladbě tento tradiční harmonický spoj ukončuje většinou souvislé úseky, které ač vycházejí z klasicismu vzdálené logiky, vždy do něj plynule vyústí. Part akordeonu je koncipován jako sólo, nešlo mi ale v první řadě o využití efektních virtuózních technik. Spíše jsem se snažil poukázat na to, že akordeon je schopen soustředěného výrazu a může být jako nositel hlubšího sdělení rovnocenný ostatním nástrojům.
–Hanuš Bartoň
Přemýšlel jsem, co bych prožíval, kdybych se z toho Labyrintu nikdy nedostal a napadla mě tahle skladba. Tak si to se mnou všichni užijte.
–Kamil Doležal
Zvuk klarinetu je drzý, kovově lesklý, vlažný. Musí hrát nízko, fučet, šumět, klapat a občas zaskřípat. Ještě lepší je basklarinet, v hluboké poloze může zapraskat jako dřevo v krbu. Housle se vlečou jako med, občas drnčí, sviští, mají žlutý zvuk a vyvolávají husí kůži, jako když se přejede zpocenou dlaní po zábradlí. Musejí si vzít sordinu a trochu se krotit. Ale když hrají dřevem smyčce na strunách, zazní vůně lesa. Violoncello, to jsou mladé housle ve velkém těle. Má němé basy a ve vysoké poloze zní jako vytí feny za dvojitou zdí. Ale pizzicata má strašidelná – zabodávají se do hrudi jako šipky. No a klavír? Je černobílý a hranatý jako jeho klaviatura, je cítit desinfekcí, mluví cizí řečí. Jeho zvuk chutná jako mosazný kov v ústech. Ale když se občas hrábne do strun, je to jako podrbání na břiše. Mohou tihle čtyři vůbec hrát spolu? Nebude to rozhovor hluchých? Mohou to aspoň zkusit.
–Miroslav Pudlák