Claudio Monteverdi,Vít Zouhar, Tomáš Hanzlík: L'Arianna
(Mantova 1608)

čtvrtek 10. listopadu 2022 v 19:00 hodin
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci
Kaple Božího Těla, Univerzitní 3, Olomouc 

L'Arianna

Z Monteverdiho Ariadny se do dnešních dnů dochovalo pouze libreto a část partitury 4. dějství obsahující slavné lamento opuštěné titulní postavy. Volná rekonstrukce dala vzniknout novému divadelnímu tvaru, který obklopuje a novými vizuálně hudebními vztahy osvětluje vzácně zachovaný hudební fragment.

Původní libreto Ottavia Rinucciniho je vodítkem k vyprávění příběhu o ženě, která pro lásku přestoupí všechny zákazy, pokoří se a je následně svým milencem opuštěna na nehostinném ostrově. Ve chvíli nejtěžší osobní krize, kdy se již loučí se životem, potkává boha vína, který z ní učiní svou manželku. Opera je rekonstruována na základě dobových pramenů roztroušených po archivech celé Evropy. Světová premiéra volné rekonstrukce ztracené opery se uskutečnila v Lipníku nad Bečvou 24. května 2018. V únoru 2020 získala cenu diváků na festivalu Opera v Praze.

Ariadna – Hana Holodňáková (soprán)
Venuše, Dorilla – Juliána Synková (soprán)
Amor, 1. rybář (původně posel), Bakchus – Martin Ptáček (kontratenor)
Apollon, Theseus – Ondřej Benek (tenor)
Rádce, 2. rybář (posel), Jupiter – Jiří Poláček (bas)

Orchestr: Martin Smutný – pozitiv, Marek Kubát – arciloutna, barokní kytara, Jakub Michl – viola da gamba

Umělecké vedení, režie, kostýmy a projekce – Tomáš Hanzlík

Prolog
Bůh slunce Apollon zdraví diváky, připomíná jim stručně své zásluhy o rozkvět umění a nabádá vladaře k následování. Je to přínosnější než válčení. Informuje, že tento večer uslyší nové zpracování starého známého příběhu o opuštěné dceři krétského krále Mínoa – Ariadně.

První dějství
1. Na pořeží ostrova Naxos přivádí bohyně lásky a plodnosti Venuše svého syna Amora. Dává mu za úkol, aby poté, co zde Ariadnu opustí athénský hrdina Théseus, způsobil, že se do ní zamiluje bůh vína Bakchus (Dionýsos). Má rovněž zařídit, aby Ariadna jeho lásku opětovala. Amor si nachystá šípy a stává se pro smrtelníky neviditelným, protože k pobřeží právě připlouvá flotila.
2. Théseus s Ariadnou vystoupí na břeh a posílá lodě dál do města doplnit zásoby.
3. Snaží se zahnat Ariadniny stesky po vlasti příslibem, že z ní učiní v Athénách opět královnu. Stmívá se a tak se rozhodnou přenocovat v chatrči na pobřeží.
4. Rybáři přirovnávají oči Ariadny ke hvězdám na noční obloze, popisují noc rozprostírající se po nábřeží. Část rybářů odjíždí do přístavu. Sbor navazuje na přirovnání rybářů a prohlašují Ariadniny oči za stálejší a laskavější nežli ty nebeské hvězdy.

Druhé dějství
1. Theseus rozmlouvá s rádcem, který jej přesvědčí k tomu, aby Ariadnu opustil.
2. Posel hlásí, že posádky jsou připraveny a pozvednuvší se vítr láká k vyplutí. Théseus vydává rozkaz k nalodění a s rádcem se ujišťují o správnosti rozhodnutí odplout bez Ariadny.
3. Sbory rybářů litují námořníky, že si neodpočinou a ještě před svítáním vyplouvají na moře. Sbor popisuje svítání, vycházející jitřenku jasnou a radostnou, nic netušící o nadcházející zradě.

Třetí dějství
1. Ariadna však v duši při probuzení pochybnosti cítí, ještě v polospánku její ruka marně Thesea hledá. Vyděšenou ji Dorilla marně utěšuje. Dotázaní rybáři popisují Ariadně setkání obou mužů a následný tichý odjezd bez obvyklých fanfár. Ariadna s Dorillou spěchají do přístavu a loučí se s rybáři.
2. Rybáři si sdělují pocity soucitu a obav, a pohoršují se nad uspíšeným odjezdem ambiciózního Thésea. Sbor uzavírá vyjádřením soucitu s Ariadnou, zpochybněním Théseových zdůvodnění a proroctvím, že svého činu bude ještě litovat.

Čtvrté dějství
1. Posel/rybář popisuje ostatním vesničanům, kterak byl svědkem, jak Théseovy lodě bez troubení v tichosti opustily záliv, kde zanechaly spící krétskou princeznu. Ta se po probuzení vrhla do vln, ale moře ji polomrtvou vyvrhlo zpět na břeh.
2. Přichází zdrcená Ariadna, volá Thésea, naříká a hodlá spáchat sebevraždu. Přibíhá Dorilla, která se jí v tom snaží zabránit s poukazem na hluk, který podle ní signalizuje Théseův návrat. Sbor připomíná příběh Orfea a Eurydiky a uzavírá prosbou k Amorovi, aby přiměl Thésea se vrátit.

Páté dějství
1. Posel/rybář pěje chválu Amorovi, jaké že to spojil milence, když stejně velkým plamenem zažehl srdce Ariadny a Bakcha. Popisuje jejich setkání a vzplanutí, a následné veselí, doprovázející jejich svatbu.
2. Bakchovi zbrojnoši tančí balet, oslavují Amora a ten slavný den, kdy i Slunce září víc než jindy. Amor poukazuje na svůj úspěch, Ariadna sdílí svou radost a štěstí.
3. Z moře vystupující Venuše vyzývá Ariadnu, aby si vychutnávala novou lásku, jež slouží za důkaz moci Bohů, která i zlomené srdce dokáže opět rozradostnit.
4. Zeus na nebesích zve k odpočinku po všech těch nářcích a triumfech. Bakchus uvádí Ariadnu mezi božstva a prohlašuje ji za nesmrtelnou. 

Vít Zouhar
(*1966)

hudební skladatel, muzikolog a profesor Univerzity Palackého v Olomouci. Je autorem nebo spoluautorem devíti oper (L'Arianna, La Dafne, Coronide, Torso, ECHO), více než šedesáti orchestrálních a komorních děl (Brána slunce, Blízká setkání zběsilostí srdce, Pinnas columbae), hudebních her a zvukových instalací (Arcadi, zaHRAda, Tastes, Planina, EUOUA). Jeho hudba je spojována s minimalismem a postmodernou. Zouhar je nositelem Ceny Alfréda Radoka, ceny NUBERG a mnoha dalších ocenění. Řada skladeb vznikla na objednávku (Národní divadlo v Praze, Pražské jaro, Moravský podzim, Orchestr Berg, Ensemble Damian) a je pravidelně prováděna a nahrávána v Evropě a USA. V roce 2001 Zouhar spoluzaložil program Slyšet jinak, který je zaměřen na komponování v hudební výchově. S Jaromírem Synkem a Jiřím Kopeckým vydal knihu Hudební hry jinak (2014) a s Jaromírem Synkem a Ivo Medkem Composing in the classroom: Different Hearing (2014). Jeho teoretické práce jsou zaměřeny na hudbu 20. a 21. století (Bohuslav Martinů, minimalismus, hudební postmoderna). V letech 1992-2004 Zouhar působil na Institutu pro elektronickou hudbu při Univerzitě hudby a dramatických umění ve Štýrském Hradci. Od roku 1992 přednáší na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2010 je prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci.

 Tomáš Hanzlík
(*1972) 

Hudební skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík (nar. 29. 7. 1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (zal. 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). V Olomouci založil tři festivaly: Baroko (od r. 1998, v r. 2009 udělena cena Olomouckého kraje), Opera Schrattenbach (od r. 2005), Olomoucké barokní slavnosti (od r. 2013). Zároveň byl uměleckým vedoucím Dětské opery Olomouc při SGO (2006–2016), pro kterou napsal řadu původních titulů. Je odborným asistentem na KHV PdF UP (od r. 2004). Tuto katedru absolvoval v roce 1995, muzikologii na FF UP v roce 1998. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od r. 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (T. N. Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003). V letech 1996 – 98 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory převážně minimalistického stylového okruhu. Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův Máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava, Letní barokní scéna Chrudim, Mezinárodní festival Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou, Theatrum Kuks ad. Se souborem prezentoval ČR netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.

1. února 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla v Praze Bušení do železné opony operu Yta innocens (Nevinná Yta). Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (V. Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík: Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, ale nakonec se rozhodl pro nové zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého – premiéra 25. ledna 2007). V letech 2009–2010 vytvořil a premiéroval rozsáhlé hudební drama Labyrint vášně. V roce 2011 uvedlo Národní divadlo v Brně ve světové premiéře jeho operu La Dafne (společně s V. Zouharem). Volná rekonstrukce nedochované Monteverdiho Ariadny (společně s V. Zouharem) získala na festivalu Opera 2020 cenu za divácky nejúspěšnější inscenaci.

Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Damian a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika), tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V letech 2005–2010 zrekonstruoval klasicistní kovárnu v Doubravici nad Moravou, kde žije a tvoří opery, sochy a obrazy. V roce 2021 zakoupil rozsáhlou zemědělskou stavbu v obci Měrotín, kterou hodlá přebudovat na Hudební divadlo v kravíně.