Hudba a libreto podle deníků Jakuba Obrovského: Tomáš Hanzlík
1. Prolog
2. Zvony na dobrou noc
3. Dětství
4. Praha
5. Jsem zasnoubená
6. Proroctví bezokého muže
7. Čas, čas, čas
8. Chudý student
9. Obrazy naplněné hudbou
10. Mánesáci
11. Slepec v kině
12. Šedivý den
13. Deník
14. Epilog
15. Malá řeka
Ensemble Damian
Osoby a obsazení:
Jakub Obrovský – Martin Ptáček (tenor), Luděk Munzar (hlas)
Božena Škorpilová / 3. kunsthistorik – Markéta Israel Večeřová (soprán)
Maminka / 1. kunsthistorik / dáma – Dorota Grossová (mezzosoprán)
Starší bratr / slepec / 2. kunsthistorik / sochař Ladislav Kofránek – Pavel Maška (baryton)
Kateřina Ochmanová – klavír
Martin Smutný – varhanní pozitiv
Obrazy Jakuba Obrovského k projekci poskytly: Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Muzeum města Brna, Národní galerie v Praze, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění Olomouc, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Západočeská galerie v Plzni, Muzeum A. V. Šembery ve Vysokém Mýtě, Galerie výtvarného umění v Chebu, Městské muzeum v České Třebové a Galerie Kodl.
Slovo autora
Vážení a milí přátelé, dovolte krátkou úvahu před provedením mé opery – kantáty – dokumentu, jejímž námětem je malíř, sochař a spisovatel Jakub Obrovský. Jsem vzděláním muzikolog se zaměřením na české baroko. Řadu let se věnuji uvádění zapomenuté české hudby 17. a 18. století na koncertní pódia. Česká muzikologie trpěla, a stále se z toho zcela nevyléčila, dvěma extrémy: Na jedné straně chtěla usilovně objevit „českého Bacha“ a dokázat světu, že jsme schopni stejných výkonů jako Němci. Ten druhý extrém následoval krátce po prvním, když se úsilí nenaplnilo: veškerá tehdejší hudba u nás má kantorskou, tzn. amatérskou úroveň. Dochází pak často ke komickým situacím, kdy i hudba slavných evropských skladatelů (ovšem bez titulního listu s uvedením autora) uvízne v této kategorii. Pořád se ptám, proč člověk potřebuje tyhle žebříčky vytvářet? Proč nepozoruje realitu tak, jak se jeví z daného místa a času? Byla by určitě víc přitažlivá, minimálně proto, že by byla pravdivá. Proč nás neláká ta pestrost, široká škála od prostého a veselého až po vážné seriózní složitosti a extravagance?
Výtvarné umění je od dětství mou velkou vášní. Díky setkání s dílem Jakuba Obrovského na výstavě Bytosti odnikud, věnované vazbám mezi akademickou malbou a popkulturou, jsem se najednou z pozice prostého diváka stal i badatelem. Začal jsem navštěvovat archivy a depozitáře. A mé poznání je velice podobné jako v oblasti hudební vědy. Objevil jsem obrovské množství umělců různých stylů a úrovní, o nichž galerie, odborná literatura i běžný divák nic netuší. Jsou ukryti v depozitářích, v soukromých sbírkách, a občas vyplavou na povrch v aukcích. Rozhodně ale nejsou součástí našeho momentálně žitého prostoru. Když jsem se s tímto druhem zatraceného umění po větším úsilí začal setkávat, ucítil jsem, že to je to, co mi chybělo v celkové mozaice, která vede i k pochopení avantgardy. Někdo to účelově zamlčel. Pozornost byla totiž zaměřena na hledání „českého Picassa“ a všechno ostatní bylo odsunuto mimo pozornost a posléze i mimo zrak. Stal se tak vlastně ještě větší extrém než v případě 200 let staré zapomenuté hudby. Neznáme obrazy a sochy staré 80 let. Je zajímavé, jak se zdá vítězství moderny neotřesitelné.
A proto osaměle volám po pestrosti. Ať už nikdo netvrdí, že dobré je jen to pokrokové, progresivní a avantgardní. Dobré může být i to konzervativní, eklektické a líbivé. Není to otázka jazyka, ale poctivosti poselství konkrétního artefaktu. Zajeďte si do Neapole, do Národního archeologického muzea, kde všichni čeští výtvarníci první poloviny 20. století (včetně Obrovského) byli. Na freskách tam spatříte v různých úrovních to, co pak evropské umění 2000 let opakovalo, nebo spíš znovu hledalo, včetně toho Piccasa. A to je na těch freskách jen eklektický odlesk nezachovaného umění starých Řeků. Takže jaký pokrok? Když jsem přibližně pochopil, co se rozumí termínem postmoderna, měl jsem z toho upřímnou radost. Chyběl mi artificiální pop. Něco, co nás pravidelně vizuálně i zvukově obklopuje, aniž by nás to skličovalo, ale nerezignovalo na katarzi.
Jakub Obrovský prošel spolu s dobou přes tvarosloví secese, pak art deca až ke stylu, který později označili za socialistický realismus. Tato pozdní práce jakoby devalvovala celé dílo. Navíc je sporné, zda jsou i tyto obrazy opravdu tak špatné. Pokusme se nejen na Obrovského dílo podívat bez předsudků minulých hodnocení dnešníma očima. Není pak až zarážející, jak se akademická malba z 20. až 40. let nápadně podobá tomu, k čemu dospělo světové umění počátku 21. století? Mám na mysli hyperrealismus, fotorealismus, návrat a obliba figurativní malby a řady dalších, na akademismus odkazujících, směrů? Jiří Olič píše v katalogu výstavy s názvem Antimodernisté o lehkosti a odvaze, s jakou Jakub Obrovský přes všeobecný odpor kritiky zpracovával své pastorální náměty. Nic ho neodradilo od způsobu práce, kterou miloval. A to jsou pro Obrovského dvě klíčová slova: Odvaha a láska.
Dovolte ještě jednu myšlenku Jakuba Obrovského, která se již do opery nevešla.
„… Zdá se mi – ba nezdá, že vměšováním se do duševních oblastí druhého člověka, i nejbližšího a milovaného, přinášíme do života zmatek. Tajná přání druhého a vůbec tajený svět druhého individua měl by se stoprocentně respektovat – byť by to byly ty největší nicotnosti. Myslím, že to je klíček k míru. Svůj tajný svět vnitřní měl by se člověk naučit hájit důslednými a krajními prostředky, tak, aby se uvidělo jednou pro vždy, že je to marné dobývání. Nakonec všichni by byli bohatí „svým“ světem. Dávali by tehdy, kdy by cítili nutnost s radostí dávat. To jedině má cenu.“
Tomáš Hanzlík
(*1972)
Hudební skladatel a muzikolog Tomáš Hanzlík (nar. 29. 7. 1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (zal. 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). V Olomouci založil tři festivaly: Baroko (od r. 1998, v r. 2009 udělena cena Olomouckého kraje), Opera Schrattenbach (od r. 2005), Olomoucké barokní slavnosti (od r. 2013). Zároveň byl uměleckým vedoucím Dětské opery Olomouc při SGO (2006–2016), pro kterou napsal řadu původních titulů. Je odborným asistentem na KHV PdF UP (od r. 2004). Tuto katedru absolvoval v roce 1995, muzikologii na FF UP v roce 1998. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od r. 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (T. N. Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003). V letech 1996 – 98 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory převážně minimalistického stylového okruhu. Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův Máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava, Letní barokní scéna Chrudim, Mezinárodní festival Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou, Theatrum Kuks ad. Se souborem prezentoval ČR netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.
1. února 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla v Praze Bušení do železné opony operu Yta innocens (Nevinná Yta). Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (V. Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík: Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, ale nakonec se rozhodl pro nové zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého – premiéra 25. ledna 2007). V letech 2009–2010 vytvořil a premiéroval rozsáhlé hudební drama Labyrint vášně. V roce 2011 uvedlo Národní divadlo v Brně ve světové premiéře jeho operu La Dafne (společně s V. Zouharem). Volná rekonstrukce nedochované Monteverdiho Ariadny (společně s V. Zouharem) získala na festivalu Opera 2020 cenu za divácky nejúspěšnější inscenaci.
Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Damian a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika), tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V letech 2005–2010 zrekonstruoval klasicistní kovárnu v Doubravici nad Moravou, kde žije a tvoří opery, sochy a obrazy. V roce 2021 zakoupil rozsáhlou zemědělskou stavbu v obci Měrotín, kterou hodlá přebudovat na Hudební divadlo v kravíně.